Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Operace progress – Rozdrcení Pražského jara

22. 04. 2014 20:24:00
Věnováno všem, kteří chtěli říci pravdu, ale nedokázali to. Těm, kteří byli uvězněni, mučeni i popraveni.
Alexandr Stepanovič Dr. h.c.
Čestný spoluzakladatel Občanské konzervativní strany
Stínový ministr zahraničí
Předseda Prahy 2Alexandr Stepanovič Dr. h.c. Čestný spoluzakladatel Občanské konzervativní strany Stínový ministr zahraničí Předseda Prahy 2Alexandr Stepanovič

Po druhé světové válce hrálo KGB a jeho předchůdci klíčovou roli ve vytváření sovětského bloku. Po celé východní Evropě komunisty kontrolované bezpečnostní služby, založené po vzoru KGB a řízené sovětskými „poradci“, dohlížely nad přechodem k takzvaným „lidovým demokraciím“. Abych byl korektní kromě Jugoslávie a Albánie. Politický vývoj v mnoha východoevropských státech probíhal podle jednotného modelu. Koaliční vlády se značným počtem nekomunistických ministrů, ale s nově založenými bezpečnostními službami a dalšími nástroji moci v rukou komunistů vznikly takřka hned poté, co byla německá vojska vyhnána. V intervalu od tří měsíců do tří let byly tyto vlády nahrazeny falešnými komunisty řízenými koalicemi, které dláždily cestu pro stalinistické státy vedené jednou stranou a všechny dohromady řídila Moskva.

Vůdce německých komunistů Walter Ulbricht 30. dubna 1945 oznámil při návratu z moskevského exilu (proč mi připomíná Janukoviče) do Berlína svým nejbližším: „Musí to zde vypadat demokraticky, ale jinak musíme mít všechno pod kontrolou.“ Jelikož bylo důležité dodržet zdání demokratičnosti v celé východní Evropě, nesměla zatím být, pokud jen to bylo možné, použita otevřená síla k odstranění nekomunistických stran. Hlavní úlohu v tajném zastrašování převzaly nové bezpečnostní služby, které používaly to, co v Maďarsku vešlo ve známost jako „salámová taktika“ – odkrajovaly jednu vrstvu opozice za druhou. Nakonec byly lidové demokracie vedeny jednou stranou zbavené veškerého viditelného disentu a jejich existence byla legitimizována podvodným a drtivým vítězstvím komunistů ve volbách zmanipulovanými bezpečnostními službami.

Během prvních let existence sovětského bloku drželi sovětští poradci nové bezpečnostní služby na uzdě. Hony na čarodějnice a monstrprocesy určené k odstranění z velké míry imaginárních přívrženců Tita a sionismu z vedení vládnoucích komunistických stran ve východní Evropě byly řízeny z Moskvy. Jeden z údajných kompliců maďarského ministra vnitra László Rajka v neexistujícím titovském spiknutí, za které byl Rajk roku 1949 popraven, si všiml, jak se důstojníci maďarské bezpečnostní služby „pochlebovačně usmívali, když s nimi Rusové mluvili“ a „reagovali na ty nejubožejší anekdoty důstojníků (MGB) s patolízalsky hýkavým a křečovitým smíchem“.

Dokonce i po Stalinově smrti se každý důstojník rozvědky v sovětském bloku, jenž se KGB znelíbil, dostal do problémů. Mezi takové lidi patřil Ernst Wollweber, v letech 1953 – 1957 šéf východoněmecké Stasi, jehož dlouholeté napojení na sovětskou rozvědku sahalo hluboko do 30. let, kdy byl ještě agentem NKVD, specializujícím se na námořní sabotáže. Wollweberovi se však postupně znelíbily praktiky Moskvy a také skutečnost, že ho KGB neinformovalo o všech operacích v západním Německu. KGB rovněž nechovalo rovněž důvěru k Wollweberově současné milence Claře Vaterové, německé komunistce, která byla podobně jako mnoho jejích soudruhů během Stalinova teroru neprávem uvězněna. Je pozoruhodné že KGB začala jak Veterovou, tak její dceru, kterou Wollweber adoptoval, v NDR sledovat. Wollwebera roku 1956 nahradil prosovětský Erich Mielke, který s požehnáním Moskvy setrval v úřadě až do roku 1989 a stal se tak jedním z nejdéle sloužících šéfů zpravodajské služby na světě.

Pokaždé když Rudá armáda intervenovala v nějakém vzpurném komunistickém státě při znovunastolení prosovětské linie – v Maďarsku 1956, v Československu v roce 1968, v Afghanistánu 1979 – sehrávalo KGB prominentní roli v tom, co bylo eufemisticky nazýváno proces „normalizace“.

Když v říjnu 1956 vypuklo v Maďarsku povstání s masovými demonstracemi volajícími po svobodných volbách a stažení sovětských vojsk, šéf KGB, Ivan Alexandrovič Serov odletěl do Budapešti, aby tu osobně dohlížel nad operacemi KGB. Na mimořádné schůzi bezpečnostních a policejních důstojníků na maďarském ministerstvu vnitra kritizoval jejich váhavost začít do demonstrantů střílet: „Fašisti a imperialisti vysazují své úderné jednotky do ulic Budapešti a ve vašich ozbrojených silách jsou ještě takoví soudruzi, kteří váhají použít zbraně!“ Šéf budapešťské policie Sándor Kopácsi, který měl být spolu s bojovníky za svobodu brzy odstraněn, opovržlivě odpověděl:

„Je zřejmé, že soudruh poradce z Moskvy ještě neměl čas, aby se sám informoval o situaci v naší zemi. Je třeba mu říci, že to nejsou žádní „fašisti“ nebo jiní „imperialisti“ , kdo tyto demonstrace organizuje; tito lidé pocházejí z univerzit, jsou to pečlivě vybraní synové a dcery našich rolníků a dělníků, nejlepší výkvět inteligence naší země, který si žádá svá práva...“

Ještě o čtvrt století později měl Kopácsi jasně před očima ten dlouhý pronikavý pohled, kterým si jej měřily Serovovy ocelově modré oči. Krátce předtím, než Kopácsi utekl na západ, mu Serov řekl: „Nechám vás pověsit na nejvyšším stromě v Budapešti!“

Navečer 3. listopadu 1956 byla pozvána maďarská delegace vedená ministrem obrany Pálem Maléterem na sovětské vojenské velitelství do Tokolu, aby tu prodiskutovali konečné detaily stažení vojsk Rudé armády z maďarské půdy. O půlnoci, právě když se chystal slavnostní přípitek, vtrhl do místnosti Serov mávající mauserem a za ním důstojníci KGB, kteří zatkli Malétera i s jeho kolegy. Během několika příštích hodin pak tito důstojníci zinscenovali falešné popravy s cílem přesvědčit zbývající kolegy Maďarské delegace, že všichni zbývájící kolegové v místnosti byli zastřeleni. Dne 4. listopadu ve 4 hodiny ráno začala Rudá armáda potlačovat Maďarské povstání. Serov a jeho zástupce, generál KGB K. Grebeník, který se stal vojenským velitelem v Budapešti, zde setrvali, aby dohlíželi nad „normalizací“.

Ačkoli Rudá armáda znovu intervenovala až po Pražském jaru v roce 1968 v Československu, Moskva během celých 60. let dávala najevo rostoucí obavy z vlivu západu na sovětský blok. Hlášení KGB uváděla, že se západ zapojuje do rozsáhlých „podvratných aktivit v politické a ideologické sféře proti socialistickým zemím ve snaze přesvědčit jejich obyvatelstvo o nadřazenosti západního způsobu života“. Tyto „podvratné“ aktivity měly mnoho forem: rozhlasové a televizní vysílání, vydávání propagandistických tiskovin, informace šířené západními ambasádami, kulturní a vědecké výměny mezi východem a západem, turistika a psaní dopisů“. V očích „centrály“ (sídlo tehdejší KGB, současné FSB) byly západní rozhlasové stanice jako BBC World Service a Rádio Svobodná Evropa hrozbou, která měla oslabit bratrská pouta mezi Sovětským svazem a socialistickými státy východní Evropy. Největší obavy měla KGB z toho že „tato vysílání jsou oblíbená mezi mladými lidmi a inteligencí“.

V Československu v roce 1968 byla Andropovova strategie (podobně jako v roce 1956v Maďarsku) založena na směsici klamání a vojenské síly. Mezi její hlavní nástroje patřili nelegálové KGB vydávající se za občany západních států. Jejich počáteční rozmístění v Československu bylo bodem zlomu v programu Progress. Až dosud byli tito nelegálové vysílání spíše na západ nežli na východ. Většina těch, kteří byli rozmístěni v sovětském bloku, byla vysílána na jakési mise jako například mise pod krycím názvem Bajkal, aby tu buď rozvíjeli své styky se západními turisty, či pátrali po možných rekrutech.

Během Pražského jara byli nelegálové vydávající se za západní turisty, novináře, obchodníky, studenty poprvé použiti v tak velkém počtu v jedné zemi sovětského bloku. Měli jak získávat špionážní materiály, tak připravovat „aktivní opatření“. Centrála věřila, že své podvratné plány spíše odkryjí lidem, které považují za západní sympatizanty než svým sousedům z východní Evropy. Dokonce i na FCD o operacích Progress věděl jen malý okruh velících důstojníků. Složka s pokyny pro operace Progress zprvu ležela v kanceláři Správy S (nelegálové) generála Anatolije Ivanoviče Lazareva, ale jak se operace v Československu rozšiřovaly, zvětšovala se také skupina lidí v této Správě, která o tomto tajemství věděla.

Z prvních dvaceti nelegálů poslaných centrálou v rámci operací Progress během roku 1968 do Československa se jich nejméně pět (Gromov, Sadko, Sevidov, Vladimir a Vlas) a nejspíše ještě další dva (Gurjev a Jevdokimov) vydávali za západní Němce. Byli tu také tři falešní Rakušané ( Arťomova, Dim a Viktor), tři falešní Britové (Beljakov, Uskov a Valja), dva fiktivní Svýcaři (Alla a Sep), jeden Libanonec (Jeffrat) a jeden Mexičan (Roy).

Nejspíš v březnu Andropov nařídil, aby do 12. května bylo do Československa rozmístěno nejméně patnáct nelegálů – víc než bylo kdy v tak krátké době vysláno do jakékoliv západní země. Každý dostal USD 300 na měsíc, byly mu hrazeny výlohy na cestování a pronájem bytu.

Andropov taktéž rozšířil počet nelegálních představitelů KGB v Praze. Kromě styčné kanceláře KGB, jíž šéfoval M. G. Kotov a která posledních dvacet let operovala na pražském velitelství StB , zřídil Andropov tajnou rezidenturu KGB pod velením V. Suržaninova, která na sovětském velvyslanectví začala pracovat 26. května. Zástupce šéfa Správy S G.F. Brožov a další velící důstojník sekce N V.K. Umnov byli vysláni, aby práci nelegálů koordinovali. Hlavním úkolem jak pro Sekci PR na rezidentuře, tak pro kancelář zabezpečující stálý kontakt KGB s StB bylo identifikovat spolehlivé prosovětské členy KSČ, kteří by po sovětské invazi vytvořili kolaborantskou vládu. Na vrchol seznamu umístilo KGB čtyři zastánce tvrdé linie v předsednictvu KSČ : Aloise Indru, Josefa Lenárta, Drahomíra Koldera, Vasila Bilaka – a bývalého ministra vnitra Rudolfa Bartáka, který byl roku 1962 sesazen a uvězněn oficiálně kvůli zpronevěře partajních fondů, ale ve skutečnosti se jednalo o zneužití pravomocí StB (shromažďování usvědčujících materiálů na Novotného).

Důstojníci KGB umístění v Praze si snadno sjednali schůzky s Indrou, Lenártem, Kolderem a Biľjakem, kteří sovětské velvyslanectví pravidelně navštěvovali.

Indra, Lenárt, Koler a Biľak se nakonec předvedli jako skalní straníci neostalinistického režimu, který nakonec „socialismus s lidskou tváří“ rozdrtil.

Nelegálové měli za úkol proniknout do následujících údajně kontrarevolučních skupin:

- Svaz spisovatelů (Kohout, Kundera)

- Literární listy, Svobodné slovo, Rudé právo

- Přední reformisté v televizi a rozhlase (Pelikán)

- Karlova univerzita, především filozofická fakulta, která se snažila prosadit nový zákon na ochranu akademických svobod, a studenští aktivisté (Holeček, Müller)

- K – 231

- KAN

- Socialistická a Lidová strana, které se snažily získat nezávislost, již ztratily po komunistickém puči v roce 1948

Jednou z největších událostí Pražského jara, které symbolizovalo nové politické klima politické svobody a hroutící se oficiální cenzury, byl prvomájový průvod v Praze, který sledovali diváci u televize po celé zemi. Namísto klasických únavných projevů patolízalské lásky k vedení strany a otřepaných sloganů oslavujících především přátelství se Sovětským svazem to byla spontánní oslava veřejné podpory reformnímu hnutí. Tehdy i já jako malý kluk jsem se této oslavy zúčastnil společně se svými rodiči a dodnes jsem jim vděčen za to, že mi umožnili zažít podporu tomuto reformnímu hnutí.

Objevovaly se transparenty se slogany:

- Ať žije SSSR – ale na vlastní útraty

- Se Sovětským svazem na věčné časy – a ani o den déle!

Dubček na tento den vzpomínal „s hlubokým pohnutím“ , „opravdu dojatý“ podporou, které se mu dostalo od bývalých politických vězňů sdružených v klubu K – 231 a od Klubu angažovaných aktivistů (KAN). Pro Moskvu to však byla nesnesitelná kontrarevoluční provokace, která signalizovala, že československý stát vedený jednou stranou je ve smrtelném nebezpečí.

Podle centrály bylo toto nebezpečí o to větší, že StB byla čím dál méně spolehlivá. Za největší černou ovci ve vládě Oldřicha Černíka, která se ujala moci v Dubnu, považovala Moskva ministra vnitra Josefa Pavla, který měl na starosti StB. Ironií je, že KGB z dosazení Pavla na toto místo místo nejvíce obviňovala Lubomíra Štrougala, který se později obrátil proti reformistům a sehrál prominentní roli při prosazování tvrdé prosovětské linie. Podle hlášení ze složek KGB vyšlo najevo, že Štrougal přišel do Černíkovy kanceláře krátce poté, co se Černík stal premiérem, a ze strachu, že je jeho kancelář napíchnutá, ho vyzval k procházce podél Vltavy. Na Černíka naléhal, aby ministerstvo vnitra svěřil Pavlovi. Pavel byl na počátku 50. let několik let ve vězení a mohl by tedy podle Štrougala spolehlivě zajistit, aby StB nezneužívala svých pravomocí.

10. května premiér Alexej Kosygin odeslal svému protějšku Černíkovi pobouřený dopis, v němž si mimo jiné stěžuje, že „agenti a sabotéři“ vydávající se za západní turisty dokázali proniknout do Československa kvůli nedostatečné ochraně hranic. Kosygin se ovšem zapomněl zmínit o tom, že ti nejefektivnější agenti a všichni sabotéři se západními pasy byli nelegálové KGB.

Ve stejný den, kdy byl tento dopis odeslán, se (Gromov) Vasilij Antonovič Gordijevskij a (Gurjev) Velentin Alexandrovič Gutin – oba v přestrojení za západní Němce, se pokoušeli unést dva nejvýřečnější tribuny Pražského jara. V květnu 1968 z Československa měli tajně unést profesora Václava Černého a spisovatele Jana Procházku. Václav Černý (Temnyj) je významný český romanista, od roku 1945 řádný profesor srovnávacích dějin literatury, byl po komunistickém puči v roce 1948 vyhozen ze svého místa na Karlově univerzitě, ale během Pražského jara se znovu objevil jako zakladatel a člen klubu KAN. Byl výřečným obhájcem akademických svobod. V červnu 1967 byl Jan Procházka na sjezdu Svazu spisovatelů jedním z těch, kteří především odsuzovali oficiální cenzuru a žádal „svobodu tvůrčího projevu“. Gurjev Černému tvrdil, že má obavu o jeho bezpečnost a pokoušel se ho přesvědčit, že mu hrozí nebezpečí a nabídl mu dočasnou skrýš. Gromov řekl něco podobného Procházkovi. Jakmile by oba nabyli domnění, že je zapotřebí se skrýt měli být jak Černý tak Procházka předáni hrdlořezům ze Sekce V (oddělení FCD pro „zvláštní úkoly“), kteří by je v autech s diplomatickou značkou CD bez nebezpečí celní prohlídky provezli do NDR. Kdyby kladli odpor měli být zkroceni pomocí toho, co operační složka eufemisticky označuje jako „zvláštní látky“.

Celá tato operace však skončila žalostným nezdarem. Po zkušenostech s perzekucí, jíž byl Černý vystaven během předchozích dvaceti let, ho Gurijev nemohl přesvědčit, že mu teď hrozí nějaké větší nebezpečí nežli obvykle. Gromov ve své hrůze zjistil, že Procházkovi přidělil ministr Pavel osobního ochránce. Centrála rovněž přehlédla jazykové problémy s touto operací spojené, Černý byl dobrý lingvista, Procházka mluvil jen česky. Gromov, který se vydával za západního Němce neznalého češtiny, s ním proto komunikoval pouze jen s velkými obtížem. Ačkoli by mu Procházka daleko lépe rozuměl, kdyby mluvil rusky, Gromov neriskoval, že bude odhalen. Oba agenti své pokusy o únos po několika měsících vzdali.

Kromě dalších akcí během Pražského jara měli nelegálové na starosti řadu „aktivních opatření“ se souhrným krycím jménem Chodoki (Chodci), jejichž cílem bylo ospravedlnit sovětskou invazi vykonstruováním důkazů o kontrarevolučním spiknutí československých „pravičáků“ a západních zpravodajských služeb. Tito nelegálové se vydávali za sympatizující občany západu a snažili se přesvědčit vydavatele a novináře , aby otiskovali útoky na Sovětský svaz a další provokativní články. Pokoušeli se rovněž vzbudit zájem proferora Černého a členy klubu K – 231, aby přijal pomoc od fiktivní podzemní organizace, jíž údajně západ dodával zbraně.

Josef Houska, šéf StB vyhozený ministrem Pavlem, byl o operaci Chodci tajně informován a souhlasil, že se na ní bude podílet.

Do konce července se nelegálům v rámci operace Chodci podařilo podstrčit falešné důkazy o přípravách na ozbrojený převrat. 19. července Pravda přinesla článek o objevu „tajné skrýše“ amerických zbraní poblíž hranic se západním Německem, z nichž některé z nich byly na obalu opatřené značkou „Made in USA“, a do Československa byly údajně propašovány „pomstychtivci a zastánci starých pořádků“. Dále se tu tvrdilo, že i sovětské úřady obdržely kopii „tajného amerického plánu“ na svržení pražského režimu. Tisk v celém sovětském bloku šel ve stopách Pravdy - objevovaly se články o tom, že skryté zbraně západních mocností jsou nacházeny po celém Československu. Současně byly předávány do rukou StB falešné zpravodajské materiály o tom že K – 231 a KAN jsou zapojeny do kontrarevolučního spiknutí pod vedením západních zpravodajských služeb.

V tentýž den kdy Pravda otiskla svůj první článek o fiktivních kontrarevolučních skladech zbraní, sešlo se sovětské politbyro, aby projednalo své další kroky. Brežněv schůzi zahájil návrhem, aby byl učiněn poslední pokus o urovnání situace. Pouze v případě že by se to nepodařilo, se mělo přistoupit ke „krajním opatřením“. Andropov se stal hlavním mluvčím těch, kteří volali po okamžitých opatřeních. Bilaterální rozhovory, tvrdil, sotva něčeho dosáhnou a jakékoli zpoždění akcí zvýší hrozbu přicházející od „pravičáků“: „Teď bojují o přežití a bojují plni zuřivosti. Jejich i náš tábor činí přípravy a ty jejich jsou velmi pečlivé. Připravují dělnickou třídu, dělnické milice [na konflikt].“ Andropov se dostal do divoké hádky s Kosyginem, jehož obvinil z „útoků“ na svou osobu (kvůli volání Andropova na po okamžité intervenci)). „ Já na tebe neútočím“, odsekl Kosygin. „Naopak, to ty útočíš na mě!“ Jediný řádný člen politbyra, který podporoval Andropovovo stanovisko až do posledního setkání s vedením KSČ, byl K.T. Mazurov. Avšak ministr zahraničí Andrej Gromyko, stejně jako Andropov člen politbyra bez práva volit a později jeho blízký spojenec, nejspíše shrnul názor většiny, když prohlásil, že setkání s Dubčekem a jeho kolegy není ničím víc než přípravou na vojenskou intervenci. „Je jasné, že naše návrhy nepřijmou. Pak ale budeme moci přejít ke krajním opatřením...“

Jak Gromyko předpověděl, skončilo setkání mezi prezidiem KSČ a sovětským politbyrem v pohraničním městě Čierná nad Tisou konané od 29. července do 1. srpna, bez dohody. Poté co StB provedla vyšetřování, Pavel hlásil prezidiu KSČ, že zprávy o údajných tajných skladech zbraní kontrarevolucionářů jsou „provokací.“ Zbraně sice skutečně byly americké, ovšem původem z druhé světové války a některé z nich byly uloženy v bednách vyrobených v SSSR. Dále StB odhalila, že zprávy o spojení K – 231 a KANu se západními rozvědkami byly rovněž vykonstruované. Nelgálové KGB, zapojení do operace Chodci , však odhaleni nebyli. KGB i plánovalo vraždy sovětských manželek československých občanů na Srpen 1968, které pak chtělo svést na kontrarevolucionáře. Plán zjevně objevila StB, a tak se neuskutečnil.

Počátkem srpna na schůzi partajního výboru StB šéf zahraniční rozvědky Slavoj Frouz (Farkač) tvrdil, že poradci KGB v StB porušují principy československo-sovětské spolupráce a měli být odvoláni do Moskvy. Hlášení bylo rychle předáno KGB. Po sovětské invazi ti, kteří Frouze podpořili, byli uvězněni, kromě Frouze, který tak zjevně učinil v koordinaci s KGB.

Nejspíš nejpřesnější materiály o americké politice, které během Pražského jara do Centrály docházely, pocházely z washingtonské rezidentury KGB, kde šéf sekce PR Oleg Kalugin získal přístup k „naprosto spolehlivým dokumentům“ , jež dokazovaly že, ani CIA, ani žádná jiná zpravodajské služba nemá v československém reformním hnutí prsty. Naopak dle Andropovových příkazů KGB vzbuzovala dojem, že by se Československo mohlo stát obětí agrese NATO či převratu.

Při setkání v Moskvě 18. srpna představitelé Sovětského svazu a dalších čtyř „spolehlivých“ členů varšavské smlouvy – Bulharska, NDR, Maďarska a Polska – vyslovili souhlas s invazí do Československa, tedy s největší vojenskou akcí v Evropě od druhé světové války. Dne 20. srpna v 16:00 dostali „spolehliví“ příslušníci StB na krátké schůzi, pořádané prosovětským zástupcem ministra Pavla Viliamem Šlagovičem, informace o plánech na invazi, která měla začít týž den v noci, a bylo jim uložen, aby silám Varšavské smlouvy asistovali. Josef Houska, kterého Pavel před dvěma měsíci vyhodil, se vrátil do čela StB.

21. srpna přibližně v 9:00 ráno, kdy už sovětské síly obsadily v Praze klíčové pozice podplukovník Bojumil Molnár v.v., který za svou pomoc při rozdrcení maďarského povstání v roce 1956 dostal darem od bývalého šéfa KGB Ivana Serova automatickou pistoli zdobenou speciální rytinou, krátce instruoval skupinu důstojníků StB vybraných KGB, aby zatkly Dubčeka a reformní většinu Ústředního výboru KSČ. Zatýkací skupina provázená důstojníky KGB vstoupila do Dubčekovy kanceláře v budově ÚV, kde jeden z důstojníků podle Dubčeka pronesl „mechanickým hlasem“ ochotnického herce: „Zatýkám vás jménem dělnicko-rolnické vlády vedené soudruhem Indrou.“ Po pauze, která vyvolala dojem, že se snaží vybavit si naučený text, prohlásil, že Dubček a jeho kolegové budou brzy předvedeni před revoluční tribunál, jemuž bude předsedat také Alois Indra.

Indra a další členové kolaborantské vlády pohotově sestavené v Moskvě byli tou dobou už na sovětském velvyslanectví připraveni převzít moc. Jenže plán okupace musel být v tuto chvíli změněn. Indra a jeho spolupracovníci mylně ujistili Moskvu že invazi bude podporovat vedení KSČ. Skutečnost, že si Dubček udržel většinu nejen v prezidiu, ale také ohromnou veřejnou podporu, donutila Moskvu vzdát se svého plánu na loutkový režim. S pomocí KGB dopravila Dubčeka a jeho kolegy do Kremlu, kde měli být zastrašováni, dokud nerezignují. Brežněv se stále držel smyšleného příběhu KGB, že převrat připravily „antisocialistické“ síly.

Pod nátlakem Dubčeka donutili podepsat Moskevský protokol, který rychle proměnil Pražské jaro v krutou zimu.

Na operaci Progress se v Československu podílely i další zpravodajské služby sovětského bloku (Stasi , FCD a další). Sovětské síly hrály vždy roli policisty na křižovatce, kde je hustý provoz . Většina nelegálů rozmístěných na území Československa tuto svou hanebnou a podlou roli neunesla. Agentka Alla se pokusila o sebevraždu, agent Gromov se upil k smrti, z agenta Boguna a jeho ženy se stali alkoholici, doba kdy působil jako nelegál v Československu si zřejmě vybrala větší daň, nežli když působil jako nelegál v USA.

Důstojník Správy S Gromova později řekl: „Byla to tak strašlivá událost, tak hrozný den, že určil další směr mého života.“ Rozdrcení Pražského jara ho přesvědčilo, že sovětský stát je vedený jednou stranou je ve své podstatě ničitelem lidských svobod. Většinu let pracoval na tom, jak tento režim svrhnout, až se nakonec stal britským agentem uvnitř KGB.

Toť historia a události, které vedly k potlačení Pražského jara a nastolení diktatury jedné strany, potlačení základních lidských práv a svobod na následujících čtyřicet let na území Československa. Jsem vděčen za to, že jsem se narodil až po tomto strašlivém období teroru, a proto o to více tíhnu k demokracii, hájení lidských práv a svobod. Toto je pro mě poslání, bez tohoto by mě život nenaplňoval. Připadal by mi marný a bezcenný.

Alexandr Stepanovič Dr. h.c., CLCI (USA)

Autor: Alexandr Stepanovič | úterý 22.4.2014 20:24 | karma článku: 19.60 | přečteno: 1165x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Politika

Marek Šnobr

Sever a Jih

Docela nechápavě a s nepokojem sleduji to, co se nyní děje v USA, konkrétně ve státech bývalé jižanské Konfederace. Nejsem profesionální historik, jsem laik, který se zajímá nejen o americké dějiny.

16.8.2017 v 23:10 | Karma článku: 11.06 | Přečteno: 149 | Diskuse

Beata Krusic

Ultralevicová štěkna

Tak jsem si zas dnes přečetla, kdo že to vlastně jako jsem. Díky výroku jednoho prííííma pána- ( viz nadpis blogu) jsem se dnes znovu zamyslela, jak to s tou levicí v sobě opravdu mám.

16.8.2017 v 21:35 | Karma článku: 9.06 | Přečteno: 585 | Diskuse

Zdenek Horner

Ospravedlňují zločiny jedněch zločiny jiných?

Kritika levicového teroru je zcela oprávněná. Je dobrým indikátorem svobody, že se dnes mohou publikovat konkrétní kauzy a tajné provokativní akce komunistické totality.

16.8.2017 v 18:17 | Karma článku: 10.01 | Přečteno: 486 | Diskuse

Kristýna Světlíková

Pojďme, pojďme jako jeden tým, jedna země

Zdravím. Jsem tu, na blogu zpět po pár letech u psaní po několika měsíční odmlce. Tento (ne)článek bude opět, jak jinak, než o politice...

16.8.2017 v 16:48 | Karma článku: 9.97 | Přečteno: 307 | Diskuse

Jan Dvořák

Žádost o vydání zločinců z Agrofertu – předčasně věc veřejná

Padni komu padni - někdo si však zaslouží, aby na něj toho spadlo víc, zdá se.Rameno spravedlnosti sice zapochybovalo apoliticky o bezúhonnosti pravděpodobného vítěze voleb,žádost o vydání však provází mediální politická futráž

16.8.2017 v 16:24 | Karma článku: 22.80 | Přečteno: 587 | Diskuse
Počet článků 1 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1165
Alexandr Stepanovič Dr. h.c., CLCI (USA) Čestný spoluzakladatel Občanské konzervativní strany Stínový ministr zahraničí

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.